Klíčové je položit otázku na začátku: Proč dávám své dítě do sportu?
Co od něj očekávám? Chci, aby byl aktivní a netrávil celé dny u počítače? Chci, aby se stýkal s přáteli? Chci, aby vynikalo ve svých výkonech? Jaké jsou mé cíle?
Od vašich očekávání se odvíjí vaše reakce na jejich výkony, a to zase ovlivňuje kvalitu motivace vašeho dítěte.
Pokud se dítě účastní pouze proto, že ho baví být s kamarády a považuje to za zábavu, ale očekávání rodičů jsou taková:
"Už by měl hrát na této úrovni.
"Nesnažíš se dost,
"Takové chyby si nemůžete dovolit.
"Kdybys hrál tak, jak umíš, vyhrál bys" atd., pak vytváříte rozpor mezi tím, co chce dítě, a tím, co chcete vy. Tlačíte je do něčeho, na co nemusí být připravené, a obcházíte zásadní vývojové fáze. Příliš brzy je zavádíte do světa dospělých a berete jim radost ze hry.
Pokud chcete, aby dítě bylo schopno systematicky rozvíjet konkrétní sportovní dovednosti, je nezbytné, aby mělo motivaci i disciplínu.
Položme si tuto otázku.
Které dítě bude dvě hodiny denně mlátit tenisovým míčkem o zeď?
Tedy ten, kdo si to užívá. Nacházejí potěšení v činnosti odpalování míčku a toto potěšení jim slouží jako odměna za hraní.
Kdo nás rodiče nutil, abychom si v dětství chodili hrát ven? Nikdo, my jsme chtěli... Byla to zábava.
Stejně tak to musí být hra a zábava ve sportu. A toho můžete dosáhnout pouze tehdy, pokud je dítě v psychicky bezpečném prostředí. Dítě je přijato do kolektivu, má možnost objevovat nové dovednosti, zkoušet, testovat, tvořit. Dítě dělá spoustu chyb, učí se z nich a rádo je opravuje a zlepšuje.
Pokud však u něj stojí rodič nebo trenér a neustále ho upozorňuje na to, co dělá špatně, může se dítě začít obávat.
Tento strach často pramení z toho, že nevíme, jak se děti učí. Děti je třeba naučit, že chyby jsou přirozenou součástí učení, a nevnášet do něj emoce, a už vůbec ne očekávat, že už by si měly hrát tak a tak. Tomu byste se rozhodně měli vyhnout, když s dítětem po zápase mluvíte.
Je také velkou chybou soustředit se po výkonu na to, zda dítě vyhrálo nebo prohrálo. Cílem by mělo být vypěstovat takové myšlení, kdy si dítě hru užívá, soustředí se na kreativitu a je plně zapojeno do procesu, nikoli do výsledku. Přesným opakem je, pokud je mysl dítěte od začátku zaměstnána myšlenkami jako např:
"Co když to pokazím?"
"Co když prohraju?"
Hra ještě ani nezačala a oni už mají strach.
Pokud po výkonu následuje otázka rodičů, jak jsi to mohl prohrát, zakóduje se v mysli mladého sportovce ještě větší strach, nejistota a obavy, že rodiče zklame.
Rodič si často neuvědomuje, že pokládáním takovýchto nenápadných otázek bere dítěti to nejcennější, a to je právě radost ze hry, pocit úspěchu a pokroku.
Nechte děti hrát, budujte v nich nejprve lásku ke sportu, postupně pak můžete rozvíjet další vlastnosti, disciplínu nebo zvyšovat nároky na technický výkon apod.
Motivace je základním stavebním kamenem, na kterém vše stojí. Jak je dítě soustředěné, jak rychle se učí, jak dokáže regulovat obtížné situace, to vše závisí na jeho motivaci.
Vnímejte sport jako dokonalý nástroj pro rozvoj dětí, který je výbornou přípravou pro život. Prostřednictvím sportu se děti učí sebemotivaci, disciplíně, odolnosti při překonávání překážek, efektivní komunikaci a regulaci emocí. To jsou praktické životní dovednosti, které sport nabízí, ale vyžadují správné vedení.
Veďte své děti k tomu, aby pochopily: ať už vyhrají, nebo prohrají, rodiče mě mají stále stejně rádi.
Méně je více.
Nechte je hrát.